ŽLUTÝ DENÍK
Leden 2024, Praha
Když jsem o něm poprvé slyšela, bylo mi jednadvacet. Seděla jsem za recepcí a Duarte, nejzběhlejší zaměstnanec hotelu a pravděpodobně i celého Porta, mě právě zaučoval. Za svou skutečnou expertízu ovšem nepovažoval chod hotelu, nýbrž svou schopnost vědět o všem a o všech. Během mého prvního, a jak jsem později zjistila, i jediného rychlokurzu jsem se dozvěděla v podstatě všechno, jen ne to, co jsem potřebovala použít do své závěrečné zprávy pro vysokou školu.
Tehdy jsem v zahraničí studovala hotel management a do Porta jsem odletěla na tříměsíční hotelovou stáž, abych se naučila praxi. Naneštěstí se mým prvním mentorem stal právě Duarte, teatrální gay a expert na vztahy. Na nic z toho, co mi o svých kolezích a hostech s dlouhodobým pobytem začal vyprávět, jsem se neptala. Raději bych věděla, co dělat, když se někdo přijde ubytovat, ale to zase moc nezajímalo jeho. Důležité informace zmiňoval jen tak mimochodem mezi jeho monology o klientech a pobíháním sem a tam.
Celé to působilo absurdně, ale nemůžu říct, že by mi jeho osobní postřehy, které prezentoval jako fakta, nijak zvlášť ovlivnily úsudek. Z větší části jsem ho ani neposlouchala. Nicméně Duarte netušil nic o mém tehdejším mentálním rozpoložení, natož o okolnostech mého sexuálního života. Popravdě nevím, co čekal, že se stane když mi začal ukazovat Instagram jednoho z hostů, ale moji pozornost měl.
„A tohle je Diego,“ řekl a upřeně se na mě podíval, přičemž lehce zvedl obočí. „Mexičan. Opravdu to umí se ženskýma.“
Paradoxně u toho vypadal, jako by byl radši, kdyby to uměl s chlapama. Netuším, proč mi to řekl, ale pokud nás chtěl dát dohromady, zvolil špatnou strategii. Takhle rychle mu totiž zmařil jakékoliv pokusy mě sbalit ještě dřív, než vůbec začal. Poznámka ohledně jeho schopností v posteli byla totiž to jediné, co se mi během Duartova rychlokurzu zarylo do paměti, a v každé následující interakci s ním se rozblikala jako alarm, abych se jeho schopností držela co nejdál. Kdyby Duarte tušil, jakou vlnu událostí jeho nevinný poznatek spustí, jistě by si ho… stejně nenechal pro sebe.
Říjen 2025, Soul
Tohle jsem si skoro před dvěma lety napsala na první stránku svého právě zakoupeného deníku. Luxor ho na nádraží prodával za nesmyslné peníze, ale byl vanilkově žlutý a jeho listy tak hebké, že jsem ho prostě musela mít. Tehdy jsem rozvíjela nápad začít psát něco promyšlenějšího než své dosavadní takzvané ranní listy. Ty měly jediný účel - vyčistit mi po ránu hlavu od přebytečného hluku. Gramatika ani syntaxe v nich nehrály roli. Jejich kouzlo spočívalo ve spontánnosti, čistotě a v tom, že si je po sobě nikdy nesmíte číst. Minimálně ne hned. Hluk by se tak mohl stát ještě silnějším.
S odstupem času se z toho nicméně může nastřádat slušně absurdní materiál pro sdílení mimo kontext. Tehdy jsem však zatoužila po něčem sofistikovanějším. A to si samožrejmě žádalo nový deník. Mylně jsem tehdy věřila, že k dosažení úspěchu spolu talent a kvalitní nástroje úzce souvisejí. Ve skutečnosti vím, že úspěch závisí především na disciplíně, ale tu si nekoupíte, a tak se mi místo něj většinou dostavila jen deprese a pocit viny.
Jeden deník značky Leuchtturm1917 a k tomu možná i nové pero vás samozřejmě nezruinuje. Psaní ostatně není nejlepší příklad, protože i s nejdražším papírem na světě zůstává poměrně levnou záležitostí. Tady jde spíš o princip, o okamžitý nákup potřeb pro impulzivní koníčky. V mém případě jde především o střih videí a fotografování, a všechny programy a kamery, které jsem si kvůli tomu pořídila. Ono se to nasčítá. Některé z nich skutečně patřily k té dražší cenové kategorii a já na ně zpravidla šetřila dýl, než jsem se jim nakonec věnovala. Bylo to takové začarované období neobjevené vášně, nedostatku diciplíny a perfekcionismu, který spočívá v tom, že se radši předčasně vzdáte, protože realita nedokáže naplnit vaši představu. Tím už ale narážíme na jiné, nevyžádané rysy mé osobnosti. Tak zpátky k tomu žlutému deníku.
První stránku jsem tedy popsala, jak jsem popsala. Byl to pravdivý příběh začátku jednoho zvláštního vztahu, který naštěstí skončil dřív, než jsem dokázala spáchat vraždu. Se zmiňovaným člověkem jsem začala chodit asi až po třech letech od seznámení během stáže. Náš vztah na dálku byl tehdy relativně čerstvý, takže jsem si ještě nestihla sundat růžové brýle a rozhodla se retrospektivně zapsat, jak to vlastně začalo. Okolnosti se však krátce na to začaly měnit a spolu s nimi i mé původní nadšení k zapsání jedinečného příběhu. Svůj nádherný deník jsem z většiny času otevírala pouze tehdy, když jsem se potřebovala vypsat ze svých frustrací ve vztahu s psychopatem. Proměnil se v něco, co jsem chtěla ani ne po padesáti popsaných stránkách spálit. Ani tenkrát jsem nevyřešila rovnici úspěch, talent a disciplína, ale o tom tenhle příběh není. Já nevím, o čem měl být. Všechno tu je mimo kontext.